KONĚ JSOU ENERGIÍ MÉHO ŽIVOTA

S trenérkou Janou Hartovou jsme si povídaly o radosti z trénování koní a jezdců. Jana Hartová zavzpomínala na svoje začátky v Heřmanově Městci a zamyslela se nad přínosem individuálního a skupinového tréninku.

Pamatujete si na svoje jezdecké začátky? Kdo a čím Vás nejvíce ovlivnil?

Jezdecké začátky – to už je hodně dávno. Tenkrát se smělo ke koním do jezdeckých oddílů až od 12 let. Tak jsem chodila k sousedovi mé tety, panu Štěňhovi, který měl hospodářství, asi od 9 let. Ale to nebylo o ježdění v sedle, maximálně za chomoutem nebo po ohradě bez sedla – a jo, visela jsem i na stromě. Pan Štěňha zároveň pracoval v Národním hřebčínu v Heřmanově Městci, kde zapřahal čtyřspřeží. Ten mě naučil nejen zapřahat, ale i lásce ke koním, práci kolem nich, zodpovědnosti. Jela jsem s ním později i několik vozatajských soutěží coby přísedící. Dodnes pamatuji „nářek“ rozhodčího, když mě uviděl: „Kdysi to byl sport chlapů. Že to začaly jezdit ženský, to už jsme si zvykli. Ale ono už to jezdí i děti?“  V Heřmanově Městci tehdy byli Jirka Cipra, Jarda Hatla, Jirka Škodný a později přišel p. Slavík, který mě ovlivnil nejvíc ze všech jmenovaných.

Jak konkrétně?

Ovlivnil mě kreativním a nenásilným přístupem. A hlavně tím, že všechno fungovalo a fungovalo to na maličkostech. Jeho přísloví – „Kouřit se má jezdci z hlavy, ne z koně,“ mám stále na paměti. Souběžně jsem chvíli docházela do Kolínské jízdárny, kde probíhal klasický jízdárenský výcvik ve skupině. Už tehdy jsem vnímala rozdíl plynoucí z individuálního a skupinového výcviku. S panem Slavíkem byl výcvik založený na malých detailech a na pocitech. Když to přeženu, měl mě jako loutku na provázku a svými povely mě na koni vedl, učil vnímat, cítit, sedět a komunikovat s koněm tak, aby mi co nejvíce rozuměl. Vždy se mě ptal, jestli cítím, co která změna vyvolala nebo řekl – tenhle pocit si pamatuj. To dalo směr celé mé práci a sama tímto stylem vedu své tréninky.

Kdo další měl na Vás vliv?

Prošla mi životem spousta osobností, které mě ovlivnily. Už jsem zmínila Jirku Cipru. Určitě musím jmenovat i Jardu Hatlu a trenérku Karolínu Žižkovou. Paní Jarmila Hloušková nebo Milena Minářová, drezurní rozhodčí – ty mne také hodně posunuly v přístupu k ježdění, myšlení, ukázaly mi pohled rozhodčích. Opět mi zůstalo v paměti motto – „Drezura se nejezdí, drezura se prodává.“ Za život jsem jezdila stovky koní a každý byl jiný, každý mi něco dal. Střídání různých typů koní vidím jako velký přínos.

Jste zastánce individuálního tréninku. Je to založené na vašich předchozích zkušenostech?

Ano. Individuální trénink má větší potenciál posunout jezdce i koně rychleji dál ve výcviku. Trenér se může plně a intenzivně soustředit na danou dvojici, jemné nuance chování, pohybu, sedu a vést každý trénink tak, aby dvojici provedl lekcí s kýženým výsledkem. Zvláště u dětí je ježdění ve skupině víceméně objemová práce, která je nijak výrazně neposouvá. Právě mladým, ať dětem nebo koním, je důležité vštípit dobré a kvalitní základy, správné pohybové vzorce a návyky chování. Jedině na těch se pak dá dále kvalitně stavět.

Čemu se věnujete dnes?

Koně jsou moje povolání a má vášeň. Práce, kterou dělám, mne nesmírně baví a každé ráno se mohu budit s pocitem, že se do práce těším. Nejvíce se věnuji tréninku mých svěřenců. Denně jezdím, trénuji a pohybuji se kolem koní, na závodech atd. Moje sportovní ježdění v minulém roce, roce a půl stagnovalo, musela jsem prodat svou sportovní klisnu. Nyní mi dorůstá mladá kobyla, která se bude brzy obsedat, tak se zase vrátím na závodní obdélník.

Kolik máte cca aktuálně svěřenců? Jak vypadá Váš pracovní den?

Aktuálně mám kolem 20 svěřenců. Můj pracovní den je i o času stráveném v autě, kdy přejíždím mezi klienty. Moji svěřenci jsou po celých Středních Čechách, jezdím od Příbrami, přes Prahu a okolí, další jsou u Kralup nebo u Mladé Boleslavi. Denně najedu i 250–300 km. Ale není to ztracený čas, v autě se dá nad spoustou věcí přemýšlet, připravit se na trénink, rozmýšlím nad koňmi. Hodně času věnuji i svému synovi a taktéž doplňkovým sportům – závodím v extrémním překážkovém běhu. Takže v pauze mezi trénováním nebo večer si jdu zaběhat nebo cvičit. Relaxuji v sauně. Koně jsou energií mého života, ale ne jediným jeho smyslem. Se synem chodím za kulturou, rádi vyrazíme na lyže, vodu, vedu velmi aktivní život.

Můžete porovnat jak se jezdectví, závody a samotný sport za ty roky změnily?

Změny jsou rychlé, v posledních letech rychle roste kvalita koní, a v závislosti na tom kvalita závodů. Začínala jsem kdysi dávno v military. Tehdy v military byli především angličtí plnokrevníci a koně vysoko v krvi. Součástí byla i steeplechase a klusovky. Když jezdec byl cílevědomý a pilný, tak i s průměrným koněm mohl dosahovat kvalitních výsledků. Hodně úspěchu bylo na úsilí jezdce, úspěšní jezdci na sobě tvrdě pracovali, sportovali. Dnes je to trochu jinak, v úspěchu mnohdy hraje větší podíl kvalita koně na úkor kvalit jezdce. Přesto obecně obrovsky stoupla jak kvalita koní, tak kvalita jezdců. I tím, že díky pony sportu začínají děti trénovat a závodit od útlého dětství – a každý sport byl je a bude nejvíce o tisících hodinách tréninku.

Jaké jsou tedy klíčové faktory k dosažení sportovních úspěchů?

Jezdectví se hodně posunulo do komerční zóny. Sport je dost o penězích. Není to jen o nákupu kvalitního koně a vybavení, ale i o trenérovi, managementu, ošetřovatelích, rehabilitaci. A také o cestování na závody, nejen v rámci ČR, ale i do zahraničí. To všechno stojí nemalé peníze a také čas, který jsou peníze. Ale právě možnost cestovat na závody do zahraničí, vidět sport jinde, mít možnost se s ním srovnat, to je motorem zlepšování. Zahraniční výjezdy jsou dnes běžné. Konfrontace se zahraničím je to, co posouvá sport dále. Klíčový faktor je ovšem stále pokora jezdce, jeho vůle a píle, sebereflexe a zodpovědnost. Umění sáhnout si do své komfortní zóny.